Peťa a Míša

Tak už jsem si vydechla a rozhodla se, že o tom, jak jsme se čas nadechnout moc

nemohli, napíšu. Kvůli sobě, kvůli Míšovi a hlavně kvůli maminkám, které prožívají, nebo

budou prožívat něco podobného a snad jim to trochu pomůže, se v té záplavě neúplných

informací, kterých je na začátku mnoho, trochu nasměrovat.

U nás to začalo obyčejnou kontrolou u pediatričky ve čtvrtém měsíci. Já nadšená, jak

předvedu paní doktorce své úžasné druhé dítko, pro mě v tu chvíli absolutně bez chybičky,

jsem jí vyprávěla, jak je Míša šikovný a ona mě skoro nevnímala a pořád mu zkoumala

hlavičku, pak mi řekla, že mu zašla fontanela a že bude lepší navštívit neuroložku a ve mně

začal zmatek, otázky a neklid. Rychle jsme zařídili neurologické vyšetření v Motole a vše se

rozběhlo. Na neurologii nejdřív vše vypadalo optimisticky, Míša je šikulka, jen na bříšku mu

to moc nejde, to docvičíme “vojtovkou“, pak se neuroložka soustředila na tu naši hlavinku

a bylo po optimismu, tak nás poslala na rentgen lebky a vyšetření očního pozadí, kvůli

možnosti zvýšení nitroočního tlaku. Bylo už odpoledne, lékařky to „balily“ a nás odkazovaly

na pohotovost, kde byla ochota minimální a čekání dlouhé, nakonec jsme ale vyšetření měli a

čekali na popis rentgenu. Stále jsem v sobě živila jiskřičku, že rentgen dobře dopadne a my už

nebudeme muset nikam, bohužel i rentgen potvrdil skafocefalii.

Skafocefalie je předčasné uzavření sagitálního švu a výsledkem je tzv. „loďkovitá hlava“,

my už dneska říkáme „šišoid“, lebka pak roste pouze dopředu a dozadu a nikoliv do

stran, časem kromě tohoto může dojít i k útlaku mozku. Ještě jsme nález konzultovali u

docentky Krásničanové, klinické antropoložky, která Mišánka podrobně vyšetřila, pomocí

různých „kovových měřáků“, Mišákovi se to moc nelíbilo, ale určitě ho to nebolelo, protože

se za chvilku smál na paní doktorku i sestřičku. Diagnóza se potvrdila i dle měření paní

docentky. Dále následovala konzultace u neurochirurgů a rozjelo se nejdelší období „období

před“, které na štěstí u nás trvalo poměrně krátkou dobu, protože Mišánek splňoval všechna

kritéria pro přijetí k operaci, které jsou věk dítěte a jeho váha, které měla být nad 6kg a

Mišák měl 6300g, tak bylo rozhodnuto a v ruce jsme drželi předoperační vyšetření s termínem

operace. Jednalo se o operaci remodelace lebky, kdy se nařežou segmenty lebky a znovu se

složí, jako „puzzle“, aby mohla hlavinka růst do všech stran a správně se vyvíjet.

Předoperační vyšetření bylo u naší pediatričky, náběr tedy nic moc, ono přemluvit

Mišánka, aby byl nadšený, když má několik minut jehličku v hlavě bylo nemožné, ale

myslím, že tolik bolestivý nebyl, Mišák byl po akci zase v dobré náladě. Čekali jsme

na výsledky, volala jsem si hned druhý den a smůla, srazil se nám jeden náběr a nebyly

ideální výsledky krevního obrazu, našlo se velké množství trombocytů a já začala zase

zmatkařit, udělal se mi opar, jako vždycky, když je krizová situace a snažila jsem se ho co

nejrychleji vyléčit, aby nebyl komplikací našeho přijetí a tak jsem lihovala, náplasťovala.

Nakonec vše dobře dopadlo, laboratoře se dodělaly v den příjmu na oddělení a opar nikomu

nevadil, už nebyl infekční a pro Mišánka nulové riziko, kojíme a opar už mám od jeho

narození snad po páté. Ano kojíme, za mou výdrž i před sedm zánětů prsa provázené bolestmi

a horečkou jsme děkovala Bohu, mohla jsem tak být pořád u Mišánka.

Už týden jsem pomalu balila věci, které jsem brala s sebou do nemocnice, na poslední chvíli

jsme sháněli rozepínací bodyčka, které moje sestry objevily v CA, propínací overálky, které

jsme v nemocnici využili hodně, dále jsem balila pleny, vlhké ubrousky, dětskou kosmetiku

a samozřejmě pár hraček, vzala jsem látkové a plyšové, aby se s nimi Mišánek nemohl

bouchnout do hlavičky, taky jeho oblíbené CD u kterého usíná a vzala jsem i malý polštářek

na kojení pod hlavinku, abych ho s ním mohla přenášet. Také léky, které bere – u nás jen Sab

Simplex a Vigantol a sobě vitamínky, abych měla v mlíčku vše potřebné, s jídlem to totiž

šlo obtížně, vlastně jsem jedla jen kvůli kojení, nervy dělaly své. Sobě jsem si sbalila domácí

oblečení a odsávačku, taky kelímky na odstříkané mlíčko a samozřejmě ostatní věci (co jsem

s sebou brala píšu hlavně kvůli maminkám, které operace čeká a nemají představu, co si vzít).

Den příjmu byl klidný, sestřičky profesionální a já nervózní, že jsem chvilkami nevěděla,

jak se jmenuju, ale pořád jsem si opakovala: “Musíš být statečná, Mišánek tě potřebuje víc

než kdy jindy“ a tuhle větu jsem si během našeho pobytu opakovala ještě několikrát, protože

hysterická, stále plačící matka nemůže být oporou a už vůbec ne kojící maminkou. Snažila

jsem se dobře poslouchat, co se od nás chce, je to důležité. Začalo to kontrolním náběrem,

Mišák neskrýval nadšení a pak se zase uklidnil u prsa. Nechci nijak propagovat kojení, je

to věc volby a možností, někdy to nejde, nic se neděje, vždyť já, mé sestry i manžel jsme

vyrostli na Sunaru a nic se nestalo. Ale já byla v nemocnici moc ráda, že kojím, sice jsem byla

od své dcerky Emči, ale zase tak blízko synovi, který mě teď tak moc potřeboval. Dostala

jsem několik papírů k podepsání, pečlivě jsem je pročetla, ale radši jsem ani neměla, těch

komplikací a zákroků, velké ztráty krve, „Mám s tím vším souhlasit? Musím!“, ve mně se

prala máma a mé povolání – zdravotní sestra, která toho věděla možná víc, než chtěla.

Pak jsme čekali na výsledky a kolem poledne jsme šli na anesteziologické konzilium, kde byla

paní doktorka, která sepsala papíry k Míšově anestezii (uspání během operace), byla moc

milá, docela mě uklidnila, řekla mi, že takhle malé děti to zvládají velice dobře a že jejich

pobyt na ARU (anesteziologicko-resuscitační oddělení) je jen pro jistotu.

Odpoledne probíhalo ve stavu velkého čekání, navečer přišla sestřička, že oholí Mišákovi

hlavu, tak jestli ho přidržím, jeho malinké kudrnaté vlásky padaly na podložku a na konci se

mě sestřička zeptala, jestli si je nechci schovat, že jsou to první vlásky a já jí řekla, že na tohle

chceme zapomenout a počkáme si na ty další. Přiznávám, že když odešla, s manželem jsme

plakali a pořád nemohli uvěřit, že zítra budou Mišánka operovat. Ještě noční sestřičce jsem

se svěřila, že mám velký strach a ona odvětila: “Myslím, že s výsledkem budete spokojení“,

trochu mě to překvapilo, přece nejde o plastiku nosu, ale oni to tak trochu berou, my šli na

operaci kvůli tomu, aby se Mišánek správně vyvíjel a jeho mozeček měl dost místa, to že měl

kebulku šišatou mi vůbec nevadilo, některým rodičům prý jde hodně o kosmetický efekt, to

tedy opravdu nechápu, i když teď si říkám, že by mi asi jednou vynadal, až bude chtít lovit

holky.

Večer jsme se umyli, já dala Mišáka spát do postýlky a rozestlala jsem si své rozkládací

křeslo a snažila se usnout, ale moc to nešlo. Za chvíli začal Mišánek plakat a já si vzala na

křeslo k sobě, přitulila ho, madla křesla byly vysoké, tak jsem se nebála, že mi spadne a

trochu i usnula. Pečlivě jsem hlídala poslední kojení, mělo být ve čtyři ráno, pořádně jsem

Míšu probrala, aby se pořádně napil a potom zase usnul, spinkal až do sedmi hodin, ráno

jsem ho vykoupala a v osm hodin se jelo na sál. Měl na sobě propínací overálek, dudlal

dudlíček a mi ho doprovodili až k sálu, tam nám sestřička řekla: “Tak se rozlučte“, to se lehko

řekne a hůř udělá, moje srdce putovalo s Míšou dál i za dveře a do oči mi vyhrkly slzy, na

chodbě jsme se s manželem objali, plakali jsme, ale já pak rezolutně prohlásila, že to dopadne

dobře, že mu slzy nepomůžou a že jdu odstříkávat mlíčko, aby ho měl dost až se probudí. Tak

jsem se zabavila s odsávačkou, než jsem prsa udolala byla hodina pryč, pak jsem věci myla a

sterilizovala, tak čas trochu ubíhal, manžela jsem poslala domů za dcerou, aby šli spolu ven

a za mnou přijela sestra, jsme tři holky, když se cokoliv děje jedné z nás, je to jako by se to

dělo nám osodně, prostě se máme, že se máme. Courali jsme po chodbách Motola, povídali si,

pak jsem šla zase trápit prsa a už se blížilo poledne a v půl jedné přišel doktor Vaculík na

oddělení a já věděla, že už je hotovo, řekl mi, že vše proběhlo standardně a že dělal

maximum, co umí, ze srdce mi spadl první kámen. Hned jsem běžela za sestřičkami, jestli

můžu za Mišánkem na ARO. Sestřička zvedla telefon a zeptala: “Leží u vás Michal Sláma, je

to skafík“ Chvilku to trvalo, než jsem ho směla vidět, ale počkala jsem si až ho extubují

(vyndají dýchací hadičku z pusy a bude dýchat sám), zvládl to a mě spadl další kámen. Byl

tak malinký na té posteli, s hadičkami, ale spokojeně dudlal svůj dudlíček a pospával,

sestřička mi řekla, že je to krásné miminko, ale to já dávno věděla. Večer si ode mě sestřička

vzala mlíčko a Mišánek už pil.

Na oddělení mě staniční nechala, díky tomu, že měli poloprázdné oddělení, byla

jsem moc ráda, mohla jsem tam v klidu odstříkávat mlíčko, pravidelně každé tři hodiny, sice

trápení trvalo čím dál déle, ale nechtěla jsem o mlíčko přijít, aby ho Mišánek měl potom dost.

V noci už jsem za Míšou nebyla, jen jsem si zavolala o půlnoci, Míša byl v pořádku a ráno

jsem mu zase nesla mlíčko. Byl tak statečný, můj kocourek.

Ráno ještě dostal plazmu a potom jel z ARA na JIP, které už bylo na oddělení

a já mohla být s ním. Na JIPu se některých hadiček zbavil, ale pořád jich měl ještě dost. Měl

zavedený centrální žilní katetr v třísle, do kterého mu kapaly infúze, cévku, která mu

odváděla moč, a z rány (z toho velkého turbanu na hlavě) mu odváděl Redonův drén krev

z rány a samozřejmě byl napojený na monitor, byl dost bledý a odpoledne dostal ještě krev a

zase plazmu. S hadičkami si neustále pohrával, musela jsem ho pořád mírnit, když víc plakal,

dostal proti bolesti infúzi nebo čípek, byl statečný, zvládal to dobře, jen to spinkání nic moc,

dával jen „půlhodinovky“, ale v noci to bylo trochu lepší. Myslela jsem si, že to Mišánkovi

ulehčím a budu mu odstříkané mlíčko dávat lahvičkou, ale on překvapil a chtěl prso. Přiznám,

že kojení v postýlce bylo obtížné a já byla ráda, že mám větší prsa, protože jinak tedy nevím,

ale sestřičky by mi ho určitě odpojily a také by to šlo, takhle jsem nikoho nemusela o nic

prosit a když Míša chtěl, tak jsem nahrbila a držela. Dostala jsem osmý zánět prsu, ale s tím

jsem počítala, odsávačka byla trochu i nepřítel, ale i tak jsme to zvládli. K večeru už Mišánek

začal více otékat, obličejík už měl skoro k nepoznání a očička sotva rozlepil, sestřičky říkaly,

ať mu dávám studené obklady, ale to se mu vůbec nelíbilo, ale pak si na ně zvykl, vždycky po

přiložení plakal, ale bylo vidět, že mu dělají moc dobře. Sestřičky na JIPu a pak i na oddělení

byly moc hodné a ochotné, nesetkala jsem se s nikým protivným, což bylo skvělé, protože

jsem pořád o něco „otravovala“, ale to nám maminkám asi nedá. Na JIPu jsem si poprvé

uvědomila, že jsme na tomhle oddělení s celkem pohodovou diagnózou. Viděla jsem

maminky, které už ani nepočítají dny, které tam s dětmi strávily, diagnózy s temnou

budoucností, pláč a beznaděj, bylo mi jich moc líto, na chvíli jsem měla pocit, že jsme tam

jen s rýmou. Stále na ně myslím a přeji jim, aby se staly zázraky a jejich děti se uzdravily.

Musím ale uznat, že zázraky, ty se tam děly taky, díky šikovným rukám neurochirurgů a péčí

starostlivých sestřiček, misky vah zde byly vyrovnané, ale srdce bolelo, když jsem se dívala

na tu misku, kde se na zázraky ještě stále čekalo, jsem věřící člověk a budu se za ně modlit.

Druhý den jsme šli na standardní oddělení, protože na JIPu bylo dost plno a měli akutní

překlad z ARA, nakonec jsem byla ráda, na oddělení jsme měli větší klid. Na oddělení

mu vyndali cévku, která odváděla moč. Odpoledne jsme šli na převaz na vyšetřovnu a já

poprvé vzala Míšu jen tak bez polštářku pod hlavu, cítila jsem se nejistě, bála jsem se o tu

jeho „křehulku“, ale s odstupem zjišťuji, že opravdu není z cukru a jsem si čím dál jistější.

Převaz se Míšovi moc nelíbil, i když čtvrt hodiny před ním dostal čípek na bolest, ale přišel

o další hadičku a já poprvé viděla hlavičku po operaci. Každý převaz člověka trochu vysál,

brouček pláče, dělají mu „bebíčko“ a já s tím nemohla nic dělat, ale vlastně mohla, potom

jsem ho uklidnila, hrála si s ním, věnovala se mu a za chvilku bylo po neštěstí. Jen ten otok,

Mišák vypadal jako japonský sumo zápasník a myslím, že vůbec neviděl. Naštěstí otok

netrval dlouho a druhý den se ze „sumečka“ rýsoval zase můj Míša. Další den Míšovi trochu

vylétla teplota, ale naštěstí to trvalo jen 24hodin, pak už byl bez teplot, může to být jen reakce

organismu na zátěž. Na bolest dostával Míša čípky, které bohužel někdy předčasně „vystřelil“

a tak jsme se sestřičkami dohodli, že bude lepší Nurofen v sirupu, navíc Mišánkovi chutnal,

tak to byla správná volba.

Z hadiček nám zůstal zavedený ještě centrální žilní katétr, ještě do něj dostával antibiotika,

po kterých se osypal a tak mu je brzy vysadili. Každý den se katétr převazoval, u nás i častěji,

protože Mišák lepení vždycky „zastřelil“, ale sestřičky byli vždy ochotné ho vyměnit.

Se spaním to během hospitalizace bylo trochu horší, ale přiznávám, že Míša není celonoční

spáč ani doma. Navíc se nám přidaly zuby, jeden už jsme měli z domova a další byl zřejmě

na cestě. Sestřičky to nepřekvapilo, u „skafíků“ po operaci to bývá běžné, tak chudák Míša po

operaci a ještě potíže se zoubky, ale statečný to byl pořád, usmíval se každý den.

Šestý den ráno Míšovi z něj sestřička ještě odebrala krev a během dopoledne se za námi

zastavil pan doktor Vaculík a řekl nám, že když budeme chtít, můžeme jet zítra domů.

Nevím proč, ale řekla jsem, že raději počkáme do stehů, prostě jsem se jen trochu lekla toho

pooperačního režimu. Druhý den jsem byla rozhodnutá jet domů, tak jsem se těšila za mojí

dcerkou Emčou, že jsem strach hodila za hlavu. Dopoledne Mišákovi převázali hlavinku,

vyndali centrál a po obědě jsme jeli domů. Když jsem Mišánka oblíkala, tak jsem zjistila,

že mu jaksi není čepička a tak jsme improvizovali kapucí, tak doporučuji vzít raději větší

čepičku, hlavinka se změní a přece jen, je zde ještě trochu pooperační otok. A jelo se, venku

snad minus deset, ale máme bydlení blízko, tak to nebyl takový šok. Doma jsem vybalovala

snad týden a prala a prala a v pátek jsme jeli na stehy a doufali, že to bude na čas poslední

návštěva Motola. Stehy nám vyndali, poučili nás na dny budoucí, samozřejmě hlídat hlavinku,

všechno vypolstrovat, žádný úraz, týden se ještě nekoupat a už jsem vezla zase svoje „pozor

křehké“ domů.

Doma se na něj nemůžu vynadívat, je to „fešand“(tak mu říká Emča, protože ona je fešanda,

tak to je logické, že), můj statečný Mišánek, hlavičku jako šaolinský mnich, jizvička jako rýha

v tenisáku, je to za námi. Mám ty svoje kuřátka doma a je mi moc dobře, i když nemůžeme

ven, protože tam mrzne, i když nespím, protože nám lezou zuby. A náramně jsem si vydechla

a špatné prognózy si zakazuji a jestli se něco objeví, tak to zase zvládneme!

A Vy všichni, co Vás to čeká to taky zvládnete, my maminky jsme sice bezmocné

to sami změnit, ale tak mocné našim mateřstvím, díky kterému to ti naši broučci zvládnou

na jedničku. Držte se a nebojte, za chvilku se zase nadechnete!